zemepis

Geografie (z řeckého γεός geos pozemský, zemský + γράφειν grafein psáti), česky též zeměpis, je věda studující prostorové rozšíření jevů na Zemi (přesněji části Země, nazývané „krajinná sféra“), jejich vzájemnou interakci a vývoj v čase. Označení se poprvé objevuje v 3. stol. př. n. l. v díle Geografíka sepsaném Eratosthenem z Kyrény. Geografie se dělí na fyzickou geografii, sociální geografii, regionální geografii a kartografii.

Historie

Starověk

Starověké státy zahrnovaly - na svou dobu - obrovské masy lidí. Vytvářely velká sídla s vysokou kulturou stavebnictví, písemnictví, vědy i umění. Sdružovaly zástupce různých rasových typů i etnických skupin. Státníci se museli seznamovat s územími a národy, nejen se svými, ale i v jiných regionech. Realizovaly se dlouhé cesty i vojenská tažení, doprovázená vzájemným objevováním národů. Docházelo k plodnému sbližování kultur, k přebírání shromážděných poznatků i představ, návyků i vynálezů.

Víme o dalekých výpravách Egypťanů, Mínojců (obyvatelé Kréty), Foiničanů, Kartaginců, dávných indických mořeplavců aj. Kladly si vesměs praktické cíle - rozšiřování poznatků i zdrojů surovin - mědi, cínu, dřeva, pryskyřice, lnu, kůže, vosku, slonoviny - a potravin - obilí, datlí. Velký význam měly svazky se zeměmi, které oplývaly zlatem, stříbrem, drahokamy.

Už v antice - ve Starém Řecku a později v Římě - vznikaly významné geografické práce. Dlouhou dobu byly součástí filozofie, historie či medicíny.

Iónská škola je nejstarší známou řeckou filozofickou školou - z 6. stol. př. n. l. Jejím představitelům - Tháletovi (první filozof, matematik a astronom), Anaximandrovi, Anaximenovi aj. patří množství objevů - v matematice, astronomii, geografii. V rámci nerozčleněné iónské vědy se vytvářely mj. i prvky fyzickogeografických koncepcí, zárodky obecné zeměvědy.

Rozvoj mořeplavby a obchodu stimuloval vznik prvních geografických popisů - říkalo se jim gés periodos (objezdy země). Členily se na periply (periplous - obeplutí) - popisy pobřeží, praktické návody k navigaci podél mořských břehů; a periegezy - popis pevniny.

Středověk

Ve středověku geografie v evropských zemích prakticky zanikla. Dědictví antiky chránili, překládali a rozmnožovali především v arabském světě a dalších regionech Blízkého východu i Střední Asie.

Mapy raného středověku nejčastěji ilustrovaly Bibli. Země měla tvar obdélníků (podle Kosmy), oválu či kruhu rozčleněného na tři části. (Noe prý po potopě rozdělil Zemi mezi tři syny). Tyto mapy bývají nejčastěji orientovány na východ; uprostřed leží Jeruzalém; nechybí na nich označení ráje, mytické říše Magog (severně od Kavkazu - jejím vládcem byl údajně Noemův syn Gog), různé fantastické země - i příšery.

Charakteristické jsou rozsáhlé texty (legendy) na velmi schematických kresbách.

Ani v Evropě se vývoj vědy ve středověku úplně nezastavil. Po mnohá staletí tam probíhal složitý proces zemědělského využívání vnitřních rovin; orná půda se vytvářela i v nejodlehlejších koutech, velmi vzdálených od moře. Formoval se pevný svazek rolníků s půdou. Na vrcholech hor, ochraňujících přístupy do rozoraných rovin a údolí, vznikaly hrady a zámky feudálních rytířů. Při úpatích se vytvářela řemeslnická a obchodní sídla, v nichž bohatli středověcí měšťané.

Poznatky z geografie, potřebné při rozvíjení geografické dělby práce uvnitř antických států i mezi nimi, pečlivě shrnuté Strabónem a Ptolemaiem, byly středověkým vládcům Evropy po dlouhá staletí prakticky k ničemu.

Časem však vznikala potřeba rozšiřovat obchod. Začalo se obchodovat s východem, vytvářely se daleké a riskantní cesty.